Jelikož už jsem byla loni na LTŠ v Dědově, tak jsem tak trochu věděla, co mám od LTŠ očekávat, ale co si tam na nás vymysleli to vám přeju zažít. Vážně, bylo to super, bomba a akční. K těmto věcem samozřejmě přispěli víteční lektoři a skvělá parta lidiček, kteří se sem přijeli pobavit a něco se naučit. Programem a nápady nás zahrnovali tak často, že jsme si ani nestíhali skočit na kadiboudy, které byly docela frekventovaný. Jednou nás zkoušeli tak, že při obědě k nám přišla paní, že se dva lidi u nich zranili a že potřebují pomoct. Všichni byli samozřejmě vykulení, co se děje, ale nakonec jsme při ošetřování zjistili, že ta zranění byla jen kousek škrobu a make-upu. Taky nás čekala zkouška, jak přežijeme v přírodě = McGiverův den. Do batohů jsme si zabalili vše potřebné a mohlo se vyrazit do terénu. Krmili nás i takovými lahůdkami jako je orientační běh, různé hry, lanové lávky, člověče nezlob se - kde někdo běhal skoro celou noc, veliký a úžasný výšlap na opravdu nedalekou Lysou horu, kam ze čtyř skupin došly asi jedna nebo dvě, někdo skončil na vedlejším Smrku, někdo se zase podíval i do zahraničí na Slovensko. Každopádně to v nás ponechalo skvělý zážitky a i puchýře, vymknutý kotníky a nějaký ty vyhozený kyčle. Vyvrcholením táborové školy byla velká exhibiční výstava našeho výtvarného umění, kde jsme každý přispěl nějakým naším dílem. Poté si stačilo dojít po lanech asi v osmimetrové výšce pro dekret o absolvování moravské táborové školy a pak mohla nastat závěrečná párty ve stodole, kde se to rozjelo na kytaru a šířilo skvělou atmosférou. Asi se divíte, že tu pořád něco chválím, ale opravdu bylo co. Moc se mi tam líbilo a těším se, až se zase někdy všichni setkáme.

Předposlední prázdninovou neděli ráno jsem se sešel s Radkem, dalším členem našeho turistického oddílu, v Poděbradech na nádraží. Přivítal mě větou, že jdu jako vždy pozdě. Naše dlouhá cesta vlakem a potom pěšky do kopce měla cíl na Polaně, turistické základně TOM, pod nejvyšší horou Vsetínských vrchů.

Neobvyklé hlášení nádražního rozhlasu: „Vlak přijede za 15 až 20 minut z důvodu závady na elektrické lokomotivě v železniční stanici Nymburk hlavní nádraží,“ nás pobavilo. Ale později, když vlak nepřijížděl, začali jme mít obavy, jak stihneme přestupy. Ve Vsetíně jsme potkali několik lidí s velikými batohy a nespletli jsme se, když jsme si mysleli, že jedou na stejné místo jako my.

Na Polanu je to opravdu do kopce. Kousek nás vzali hodní lidé autem, ale delší dobu trvalo nastupování a vystupování než samotná cesta, protože brzy silnice končila zákazem vjezdu. Nahoře nás přivítal náčelník Dick slovy: „Kluci, vítám vás tady, chvíli si odpočiňte a pak je potřeba připravit dřevo na topení, aby se mohlo vařit. Když se to nestihne, nebude večeře.“ Dostali jsme pilu pro dva lidi a do večeře jsme se s ní naučili i řezat. Postupně docházeli další účastníci táborové školy. Někteří tam byli dříve než my a stavěli tee-pee, v kterých jsme celý týden bydleli. Večeře se stihla a za práci byli všichni pochváleni.

Večer se hrály Hopovy seznamovací hry. Ale ve tmě jsme na sebe neviděli. Proto hlasování o vedoucích družin bylo téměř náhodné, ale hned při první hře bylo vidět, že jsme vybrali dobře.

V pondělí ráno nás probudil Zdeňa zpěvem a hraním na kytaru. Následovala skoro půlhodinová ranní rozcvička, ze které měli všichni každý den velikou radost. Její vedení jsem vyhrál já a Kaktus předešlý večer v jedné soutěži. Čištění zubů u spadlé větve, úklid v tee- pee, hádanka nebo doplňovačka a konečně snídaně. Celý den jsme hráli různé hry, například indiánské lakros a lágory, poslouchali vyprávění o přírodě a mluvili o našich oddílech. Nejzajímavější hra byla, když jsme běhali po lese, hledali na stromech obličeje, které jsme si měli pamatovat a potom podle šablon zapsat. Ze začátku to nebylo složité, ale po pátém obličeji se to jaksi pletlo.

V úterý byl Megajvrův den. Dopoledne jsme dostali mnoho věcí a úkolů a odešli do lesa. Naše družina začala asi nejtěžším úkolem, rozděláváním ohně pomocí luku. Hodně jsme se nadřeli a pokaždé se z toho jenom kouřilo. Z nedostatku času jsme to vzdali a oheň zapálili sirkami. Při plnění dalšího úkolu jsme si museli připravit k obědu kilogram výsekového vepřového masa v Setonově hrnci. V ohništi se ohřály kameny, které se nasypaly do díry v zemi, mezi ně se dalo maso zabalené v alobalu, nalila se tam voda a vše se zasypalo. Ohniště bylo z bezpečnostních důvodů umístěno uprostřed potoka. Měli jsme použít suché kameny. Přesto se jeden rozpálil tolik, že vybouchl. Maso se dalo jíst i s hlínou, která se tam dostala. Kdosi řekl, že takto křupavé maso ještě nejedl. Megajvrův den jsme přejmenovali na A je to den. Odpoledne jsme se učili první pomoc.

Ve středu jsme stavěli lanové dráhy a překážky a pak na nich závodili. Občas někdo spadl, jinak nic zajímavého. Až během oběda nás od čočkové polévky vyhnali vedoucí a křik na blízkém staveništi, že se něco stalo a potřebují pomoc. Vyběhli jsme zachraňovat. Já jsem stál vzadu a běžel pro vodu, proto jsem byl asi poslední, kdo se dověděl, že jde o cvičení a vedoucí zkoušejí, co jsme si zapamatovali z první pomoci. Zranění vypadala opravdově, červená barva místo krve, simulované zlomeniny, krvácení. Odpoledne byl na programu Mojmírův rogaining, hezký, ale nebezpečný sport. Běhali jsme s mapou a buzolou po okolních lesích a kopcích a hledali kontroly označené lampiony. Když jsem nešikovně přelézal dřevěnou ohradu na krávy, spadl jsem a do zad se mi obtiskl ostnatý drát, který byl součástí plotu. Na konci závodu jsme sbíhali po kamenité cestě. Špatně jsem šlápl a vymkl jsem si pravý kotník. Po večeři pro nás byla připravena indiánská sauna. Pak ještě polárník pan Jakeš promítal diapozitivy z hor a z Grónska. Než jsem šel spát, noha mi docela hodně otekla.

Ve čtvrtek se šlo na Lysou horu. Já jsem nemohl moc chodit a tak mě Hop odvezl do Valašského Meziříčí do nemocnice. U okna, které vypadalo jako ve školní jídelně, proběhl se zdravotní sestrou zajímavý rozhovor. „Dobrý den.“ „Co ti je?“ „Asi jsem si vymkl kotník.“ „Asi?“ „Prosím?“ „Asi?“ „Cože?“ „Asi vymkl kotník?“ „No já nevím, proto jsem přišel sem.“ „Tak já tě pošlu na rentgen, tady máš žádanku.“ „Děkuji.“ „Počkej, která je to noha?“ „Pravá.“ „Tak to tam ještě musím dopsat.“ Pak mě ošetřili, dali mi dvě berle, a že nesmím na nohu došlapovat a v Poděbradech možná dostanu sádru na tři týdny. Chodit s berlemi jsem se teprve učil a myslím si, že skleněné dveře v nemocnici nejsou nejvhodnější.

V pátek jsme tvořili umělecká díla. Umění bylo silně ovlivněno výstupem na Lysou horu. Třeba plastika hory s vysílačem na vrcholu a hromádkou mrtvol na úpatí. Na večer jsme chystali táborový oheň, ale protože pršelo, seděli jsme a zpívali ve stodole.

V sobotu jsme po sobě uklidili a odjeli domů.

Na táborové škole se všem moc líbilo. Příprava programu musela vedoucí a lektory stát hodně sil a času, protože byl stále zajímavý a ani trochu jsme se nenudili. Poznali jsme mnoho nových kamarádů a kamarádek, já ještě k tomu nemocnici ve Valašském Meziříčí. Všichni se o mě starali a pomáhali mi, i když někteří přitom vedli zlé řeči. Nikomu se nechtělo odjíždět a domluvili jsme se, že se za měsíc zase někde sejdeme.

Když se mi dostala do rukou nabídka zúčastnit se Moravské táborové školy, moc se mi nechtělo. Po větším váhání a usilovném přemýšlení jsem se rozhodl, že pojedu. Dnes již vím, že rozhodnutí bylo více než dobré. Přišla neděle 24. srpna, den odjezdu. Asi díky tomu, že jsem jel v TOMáckém tričku, jsem se s jedním účastníkem setkal již ve vlaku někde u ValMezu. Z Velkých Karlovic od nádraží jsme šli už větší parta po tur. značce asfaltkou směr Miloňov. Na této cestě nám zastavilo auto a některé kousek svezlo. Pak se vrátilo a svezlo další. Ale potřetí se již nevrátilo, takže zbytek šlapal pěšmo (stejně to již bylo jen kousek). Když jsme se zase sešli, vyšli jsme lesy a loukami s těžkými batohy na turistickou základnu ATOM – na Polanu. Pot se z nás lil proudem. Chatu jsme našli (cesta nám trvala od nádraží asi 1,5 hod.) a hned nás zapřáhli do práce (řezání dřeva, nošení kůlů na týpý atd.). Po robotě ubytování ve čtyřech týpkách. Bylo nás 24 účastníků + lektoři. Večer – již za tmy – jsme zahráli pár seznamovacích her (já jsem se stejně některá jména nenaučil do konce kurzu) a zvolili jsme vedoucí družin. Pak jsme zahráli hru člověče, nezlob se (hra založená na náhodě). Někteří to měli proběhnuté za chvíli, některým to trvalo déle díky „úspěchům“ na některých kontrolách. Nicméně snaha byla odměněna a na konci každého čekalo speciální tričko naší Moravské táborové školy. Dobrou noc.

Dobré ráno, je pondělí a probouzí nás zpívaný budíček (každý den asi tři písně s kytarou). Čeká nás rozcvička (vždy pod vedením dvou z nás) a součástí rozcvičky byla vždy nějaká pohybová hra. Pak byl čas na hygienu a uklizení pelíšků a jelikož tělo bylo již rozcvičené a protáhlé, vrhli jsme se to samé dělat s našimi ospalými mozečky. Každé ráno před snídaní byl „psychotest“ – různé rébusy, bludiště, přesmyčky... Kdo vyřešil, šel si pro snídani, po 10 minutách se skončilo a šli i ti neúspěšní. Po snídani byl dopolední program, pak oběd, odpolední klid, odpolední program a svačina, pak večeře a večerní program. Pak oficiální večerka (většinou ve 22 hodin), ale spát se chodilo, jak každý uznal za vhodné.

V toto pondělí jsme se dověděli, jak si zvolení vůdcové družin zvolili členy a rozešli jsme se za programem. Dvě družiny hráli lakros, dvě družiny hráli lagori (zajímavá a dost dobrá hra – viz „Zapletal“). Pak jsme se vyměnili.

Také nás čekala hra gangy uvedená úvodní scénkou ve stylovém oblečení. Dostala zabrat naše fyzička i paměť. Šlo o to zapamatovat si dle mapy cestu na určité místo, doběhnout tam a zapamatovat si zde obličeje lidí v nějakém zločineckém gangu. Pak doběhnout do tábora a podobu obličejů sestavit a zapsat. A pořád dokola, aby se stihlo co nejvíc. Kromě toho jsme zjišťovali kápa jednotlivých gangů a hlavního šéfa celé této mafie dle napsaných indicií. Hráli jsme to na skupiny.

V úterý nás čekal Megajvrův den (později podle některých parodie na Megajvra či Pat a Mat). Vydali jsme se na několik hodin do lesa (rokle s potokem) a zde nás čekalo plnění různých úkolů. Šlo např. o vyrobení kozy (aby bylo na Polaně do příští táb. školy na čem řezat dřevo - vzhledem k tomu, že tam nebyl kousek rovné země, nejen naše koza byla křivá), vyrobení trojnožky s dvouramennou pákou, na níž se později zvedala zátěž 25 kilogramů (trojnožky, které to vydržely, byly poté úspěšně mimo soutěž testovány na 50 kg). Dále Setonův hrnec – zpracování masa na žhavých kamenech, vaření čaje z toho, co les dal, herbář kůry (kreslený) a herbář 10 listů. Též sádrový odlitek (jedna skupina dělala do bahna otisk obličeje – zničen traktorem, takže jen otisk ruky), řešení šesti šifer, zpaměti zmapovat okolí Polany atd.

Středa. Nejprve jsme postavili lanové překážky a pak jsme je po skupinách překonávali na čas. Bylo to opravdu skvělé. Stavěli jsme to samostatně, lektoři tam víceméně jen fotili a točili na kameru. Takže bylo na pár hodin o zábavu postaráno. Odpoledne nás čekal rogaining. V terénu bylo rozmístěno přes třicet neobsazených kontrol, které byly zakresleny na mapě. Po dvojicích jsme měli za úkol získat co nejvíce „otisků“ kleští na kontrolách. Kontroly byly různě bodově ohodnoceny dle náročnosti terénu a vzdálenosti. Hra trvala tři hodiny. Večer nás čekala hodinová beseda se známým českým polárníkem Mirkem Jakešem, který tam s námi větší část kurzu byl. Promítaly se diáky. Pak nám oznámili, že si vyjdeme na takový „svůj vrchol“, na Lysou horu. Měli jsme jít po skupinkách brzy ráno. Když nás s tím seznámili, bylo asi 23 hodin. No a než jsme se sbalili atd., takže spánek nic moc, protože jsme vstávali cca 4:45 a po páté vycházeli. To je již samozřejmě řeč o čtvrtku. Šli jsme přes nejvyšší vrchol Vsetínských vrchů Vysokou (1024 m n. m.). Zde jsme si vychutnali výhled do okolí a východ Slunce (ten zase tak skvělý nebyl, protože dříve holá Vysoká již zarůstá stromy). Zde většina lidí posnídala a každá skupina šla dále dle svého vlastního uvážení. Naše skupina jménem Žáby dala na Pirátovu radu a šla po hřebenu po česko – slovenské hranici. Trasa Třeštík – Bumbálka – Lukavice (898 m) – Bobek (871 m) – Konečná – Bílý Kříž. Cíl byl sice Lysá hora (1323 m), ale hlavním cílem jako takovým bylo podat co nejlepší výkon. Kdo už dál nemohl, měl možnost sejít na smluvené místo, odkud by byl odvezen. Dvě skupiny došly až na Lysou, jedna skončila na Smrku a ta naše v Bílém Kříži. Prostě bychom to do stanoveného času (14. – 15. hod.) nestihli (přišli bychom nejdříve po 16. hod.). Tak jsme se dle pokynů přesunuli po zelené značce na zastávku do Černé (kousek nás všech šest lidí jelo vzadu v pick-upu). Zde jsme byli cca v 17 hod. Asi za hodinu přijel bus s ostatními kamarády a kamarádkami a dovezl nás na Třeštík, odkud jsme šli zpět na Polanu. Ještě dlužím říci, že ti, co dorazili k cíli, šli ještě na Ivančenu a pak kus k autobusu. Po tomto putování bylo několik účastníků „invalidních“ – prostě to byl pořádný záhul na nohy.

V pátek jsme trochu zamakali na dřevu na plánovaný táborák a pak nás čekala umělecká tvorba. Utvořili jsme malé umělecké skupiny a tvořili jsme. Po obědě následovala slavnostní vernisáž, kterou zahájilo hudební trio vedoucích. Měli jsme se dostavit v nejlepším oblečení (tak pár lidí přišlo v plavkách). Prohlédli jsme si díla (některá byla opravdu pěkná, bylo vidět, koho políbila múza) a všichni se vrhli na malý rautík. Hned po rautíku hodnocení, to jsme známkovali jednotlivé činnosti, a sociogram (vztahy ve skupině). Vzhledem k zatahující se obloze jsme sbalili týpka již dnes a mezitím jsme si po trojicích chodili pro dekrety o účasti a úspěšném zvládnutí táborové školy. V lese byla lanová lávka mezi stromy, na konci níž nám Dick předal diplom a byli jsme spuštěni dolů. Paráda. Večer nebyl kvůli nepřízni počasí táborák, ale program ve „stodole“ – závěrečné hodnocení a pak se zpívalo a hrálo pár her. Později nás všichni vůdci opustili, ale my jsme hráli a zpívali dál. Ti unavenější šli spát, ostatní se zatím zvěčnili do místní kroniky. Již v sobotu mezi 2:15 a 2:30 hod. odešla po dojemném loučení první várka asi 8 lidí. Ostatní odešli později.

To jsem popsal jen část programu. Zúčastnili jsme se též besedy o turistickém vybavení (Dick), právního okénka s Pirátem, první pomoci s Lídou a Ještěrkou, přírodního okénka (listí a kůra stromů, značky na stromech, výtvarné aktivity s přírodninami a kdoví co ještě) opět s Lídou, beseda o činnosti oddílu s Hopem, dvakrát byla indiánská sauna – to byla fakt bomba! Hráli jsme stolní hru „závod kremrolí“ – též dost dobré. Tu první pomoc jsme si vyzkoušeli i v „praxi“, kdy jsme ošetřovali a transportovali dva „zraněné“ v blízkosti základny. Možná jsem na něco zapomněl, protože program byl opravdu dost plný a někdy to byla celkem makačka. Bylo též instalováno kolo štěstí, na kterém jste si mohli vytočit cenu jako den bez rozcvičky, snídaně do postele nebo třeba příprava dřeva, cvičení navíc atp. Stravování bylo velmi dobré. Určitě jsme si prohloubili a upevnili své znalosti a dovednosti, sžili jsme se více s přírodou, poznali jsme spoustu skvělých lidí a načerpali spoustu inspirace. Stálo to zato a většina lidí by zde strávila nejraději ještě další týden. Díky všem, kdo nám připravili tak skvělý program! A na závěr odkud byli ti skvělí lidé, s kterými jsme ten týden strávili: Svitavy, Humpolec, Brno, Libice n. Cidl., Holešov, Bílovec, Ostrava, Česká Lípa, Bystřice p. Host., Zahrádky, Poděbrady, Otrokovice, Kelč, Opatov v Č. a Dolní Těšice. Lektoři a elévové byli ze Vsetína, Valašského Meziříčí, Prahy, Vodňan a Českých Budějovic.

Milí Tomíci a Tomačky. Každé léto se koná fantastická akce pod záštitou naší drahé asociace, táborová škola. Takové malinké školení budoucích instruktorů, formou táborové hry. Letošní táborovka se uskutečnila na horské chalupě Polana v Moravskoslezských Beskydech. vřele doporučuji. potkáte spoustu nových krásných lidí, jak z řad vedoucích tak účastníků. Za necelý týden se zde vytvořil nezapomenutelný kolektiv na který budu moc dlouho vzpomínat. Dozvíte se jak pracovat s dětmi, naučíte se spoustu her, základy první pomoci a spoustu jiných věcí. Osobně se mi tu moc líbilo a nemohu než doporučovat.

Letošní táborová škola na Polaně se opravdu vydařila. Kromě toho, že jsme se naučili spoustu nových věcí, seznámili jsme se spoustou super Tomíků a zažili extrémní zážitky. Jedním z takových zážitků byl výstup na nejvyšší horu Beskydských vrchů. Probudili jsme se do setmělého beskydského rána a po šestičlenných skupinkách vyrazili na strastiplnou cestu. Pomalu se rozednívalo až se rozednilo úplně, když jsme se škrábali na vysoký vrchol Vysoká. Přes Třeštík a nějakou záludnou cestou jsme vylezli na louku, kde byl každý dům z jiné vesnice. Pak jsme pořád šli a šli a šli podél nádrže Šance a najednou jsme spatřili mohutný obří vrchol. Po spořádání zbývajících zásob jsme začali zdolávat zapeklité serpentiny, které nás dovedly k vytouženému cíli. Výlet byl pro všechny nezapomenutelným zážitkem, i pro skupinu, která se toulala po Slovensku. Moc děkuji všem, co mám umožnili prožít krásný týden s kamarády uprostřed krásné přírody.